Naši překladatelé a redaktoři

Kateřina Harrison Lipenská je česká překladatelka z angličtiny. Vystudovala anglický jazyk a literaturu na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Překládání se profesionálně věnuje od roku 2008, zaměřuje se hlavně na překlady z oblasti práva, farmacie a cestovního ruchu, v oblasti literárního překladu má zkušenosti s různými žánry od literatury pro mládež a románů, přes životopisy a motivační knihy až po horory a sci-fi. Žije u Brna s manželem, synem a dvěma fenkami. V edici FOBOS jsou jejími nejnovějšími přírůstky tituly Zloději tváří a Dobří sousedé. Překlad od paní Lipenské najdete ale i v sérii thrillerů Temné vábení, v novince Pod Ďáblovým mostem a v neposlední řadě v románu Mít pro co žít. V rozhovoru s Alešem Richterem prozradila, jaké je pro ni překládat horory, jak si vybírá texty pro překlad a jak se překladům vlastně dostala.

Jak dlouho již překládáte?

Překládat jsem začala během magisterského studia, někdy v roce 2007, od té doby se překládáním živím, ovšem nedělám jen knížky. Živí mě převážně běžné překlady z oblasti práva, farmacie, kultury a tak podobně. Literární překlad je jen jedna část mého pracovního portfolia, dalo by se říct takový placený koníček.

Vámi přeložené knihy mají velký žánrový rozsah, od životopisu, přes motivační knihy po encyklopedii léčivých rostlin. Vybíráte si, co budete překládat?

Vybrala jsem si jen svůj úplně první překlad, to byla kniha od Jenny Downham určená mladým čtenářům, na kterou jsem narazila v knihkupectví během prázdnin v Londýně, s ukázkovým překladem jsem následně oslovila pár českých nakladatelství. Nakonec mi dalo příležitost nakladatelství Eroika, které můj překlad vydalo, a to byl v podstatě start mé překladatelské kariéry, v návaznosti pak začaly přicházet další nabídky. A ty jsem se rozhodla nepřebírat. Práce s jazykem mě baví natolik, že se nebráním žádným tématům a žádným žánrům, proto ten rozsah, který zmiňujete. Vnímám to tak, že se mi vždycky otevře nový obzor, takže i když například pracuju s textem, který bych si já sama ke čtení nevybrala, vždycky si říkám, že pokud potěší byť jednoho čtenáře, pak měla ta práce smysl.

Myslíte si, že je u nás práce překladatele přehlížena?

Mně osobně nepřipadá, že by práce překladatelů byla přehlížena, i když možná mám mírně zkreslený pohled tím, v jaké sociální bublině se pohybuju. Navíc v poslední době vidím různé iniciativy ke zviditelnění překladatelů a jejich činnosti, takže v tomhle směru se snad věci pomalu obrací k lepšímu, vím, že se vede diskuze například o tom, že by se jména překladatelů měla uvádět na knižních obálkách, ne u všech nakladatelství je to běžné a myslím, že by to bylo dobře.

Po knihách Deset tisíc životů a Dobří sousedé, je to již třetí překlad pro FOBOS. Vyhovuje vám tento druh literárního žánru? Bojíte se ráda?

Musím přiznat, že tyto tři knihy byly vlastně mými prvními kroky do světa hororu a sci-fi. Protože „v civilu“ se vůbec ráda nebojím. Proto jsem původně trochu váhala, jestli se touto cestou pouštět, ale pak jsem ji přijala jako novou výzvu a možnost posunout se zase o kousek jinam. A nakonec mě práce na všech třech překladech velmi těšila. Baví mě různorodost autorského smýšlení, vyjadřovacích prostředků i zápletek.

Prozraďte nám něco o knize Zloději tváří.

Kniha vypráví příběh hrdinky, jejíž velmi reálný život se ze dne na den překlopí v něco naprosto absurdního. Ocitne se v situaci, kdy je nucená začít zpochybňovat veškerá svá přesvědčení a přehodnocovat, jak vnímá sama sebe i svět kolem. A to vše v nevyžádané společnosti dalších komplikovaných a skvěle vykreslených postav, z nichž si každá nese svou vlastní zátěž, kterou nám kousek po kousku odkrývá v děsivých kulisách místa, odkud možná opravdu není úniku.

Jaký byl Váš nejtěžší překlad? Překládala jste i z jiného jazyku než z angličtiny?

Překládám jenom z angličtiny, a pokud jde o obtížnost, nenapadá mě překlad, který by mezi ostatními nějak vyčníval. U každého zatím bylo něco, co bylo náročnější než jinde, ať už květnaté nebo naopak strohé vyjadřování autora, hodně konkrétní popisy reálií, kulturní odkazy, které je třeba přizpůsobit tak, aby českého čtenáře nerušily, ale aby nebyl ani ochuzen, „nepřeložitelné“ vtipy a tak podobně. S každou novou knihou se snažím tak nějak si osvojit styl vyjadřování autora a co nejmíň do něj zasahovat, zkrátka dílo předkládat co možná nejvěrněji tak, jak spisovatel zamýšlel, a právě tohle „přepínání“ je možná to nejnáročnější, ale pro mě zároveň i nejzábavnější, protože přesně to považuju za podstatu překladatelské práce.

Máte čas na čtení? Jaký literární žánr je tedy Váš oblíbený?

Čtení mám moc ráda, a vždycky, když si sednu ke knížce, říkám, že to mám vlastně v popisu práce, myslím, že překladatel by měl číst hodně. Čas je ovšem druhá věc a jedním dechem dodávám, že poslední rok a půl (tak starý je můj syn) tuhle svou „povinnost“ dost zanedbávám, protože volných chvil teď moc nemám, a pokud ano, věnuju je většinou právě literárním překladům. Takže jako si někdo večer sedá k televizi nebo právě ke knížce, já si sedám k překladu, ale je to pro mě svého druhu odpočinek.

Jinak skutečně číst jsem začala až poměrně pozdě, i když jsem vždycky ráda psala a bavily mě jazyky. A i moje náklonnost k jednotlivým žánrům se dost měnila a vyvíjela vlastně tak, jak šel život. Při studiu anglistiky jsem si hodně oblíbila feministické autorky, následovalo období magického realismu a po něm pak léta, kdy jsem se zaměřovala hlavně na české autory. Dnes se na svazcích v mé knihovně nejčastěji objevují jména Jiří Mucha, Fay Weldon, Margaret Atwood, Ian McEwan a Edward St. Aubyn. Uvidím, jestli k nim v brzké době přibude nějaký oblíbenec ze světa hororu.

Myslím, že k tomu máte dobře nakročeno . Přeji Vám ať se daří a děkuji za rozhovor.