Úryvky
Úryvek: J. D. Kirk – Pod svícnem tma
18.3.2025
Úryvek ze stran 90–93:
„Proboha, chodíte vůbec někdy domů?“ zeptala se Heather, jakmile nakráčela do kanceláře.
Když jí výraz ve tváři detektiva seržanta Martina Bromptona odpověděl: Jen pokud opravdu musím, okamžitě se jí zmocnil pocit viny.
Aspoň se osprchoval a převlékl, zvládl tedy víc než Heather během své krátké zastávky doma. A to si dokonce nechala určité části oděvu. Džíny a bundu měla stejné jako včera, ponožky si už ovšem vzít nemohla.
Snecky jí volal, když byla na cestě, jenže už se blížila k policejní stanici, a tak mu to típla. Bylo lepší s ním mluvit osobně, protože tak mohla lépe odhadnout, jestli jí lže, nebo ne.
Jako profesionální hráč pokeru by neuspěl.
Podívala se ke dveřím kanceláře vrchního inspektora. Své bývalé kanceláře.
„Je tam?“
„Je,“ potvrdil Marty. „Máme novinu.“
„O Paule?“ povytáhla obočí Heather. „A je to dobrá, nebo špatná zpráva?“
Marty opatrně pokrčil rameny. „Je to prostě novina. Ať vám to radši řekne on. Víte, jaký je.“
Heather vydechla. To samozřejmě ví. Až moc dobře.
„Jasně.“ Zamířila ke kanceláři, ale po pár krocích se zastavila. „Heleďte,“ odvážila se, „co to pořád posloucháte?“ Když se na ni Marty bez výrazu podíval, poklepala si na ucho. „V telefonu. Co to posloucháte? S těmi špunty?“
„Vy chcete vědět, jaká se mi líbí hudba?“
„Ne, myslím to druhé. Jak se tam mluví.“
„Aha. Takže vás baví audioknihy!“
„Není to spíš podcast?“
Marty se zakřenil. Bavilo ho sledovat, jak Heather zápasí s něčím tak jednoduchým.
„Je snad audiokniha podcast? Ne, to asi není. Ne tak docela.“ Nakonec se rozhodl, že už ji nebude trápit. „Proč se ptáte?“
Heather před něj na stůl položila tenoučkou vizitku.
Zvedl ji a užasl.
„Kristepane. I moje prdy jsou povedenější než tohle. Co je to za papír? Jakou má gramáž?“
„To je nějakej vědátorskej vtip?“ zeptala se Heather. „Nevím, co je gramáž.“
„Hmotnost v gramech na metr čtvereční,“ vysvětlil Marty. „Vypovídá o hmotnosti papíru…“
Její výraz mu napověděl, aby toho nechal, dokud má ještě nepatrný náskok, a větu nedokončil.
„Dala mi to holka z Pauliny školy. Má podcast. Tohle je její web. Můžete zařídit, abych si to mohla poslechnout na telefonu?“
Marty se znovu zakřenil. „Kolik vám je, proboha? Devadesát? Chcete to stáhnout?“
„To je mi fuk,“ řekla Heather a jeho posměšnou poznámku odbyla zdviženým prostředníčkem. „Tak můžete?“
„Nejspíš jo. Ale potřebuju asi na pět minut váš telefon.“
Heather vytáhla z kapsy mobil, ale nepodala mu ho. Podívala se na něj a zatvářila se ztrápeně, což přesně vyjádřilo její celoživotní nedůvěřivost. Po chvilce uvažování s povzdechem vyťukala PIN a telefon mu podala.
„Pět minut,“ varovala Martyho a vyrazila do kanceláře. Ještě se otočila a vrhla na něj varovný pohled. „A pro smilování boží se nedívejte na žádný fotky.“
***
Když Heather vstoupila do kanceláře, vrchní inspektor Samuel „Snecky“ Grant stál zády ke dveřím a ve vzduchu ještě visela ozvěna jeho hlasitého vyzvání ke vstupu.
Ruce měl složené za zády, díval se z okna na rušnou dálnici M77 a působil důležitě.
V noci napadlo ještě trochu sněhu, i když ne moc, a sypače konečně vyjely do boje a krásně sypaly. Heather se tak jelo mnohem snáz než včera.
„Posaďte se,“ řekl Snecky. Neotočil se, aby tím nenarušil dramatičnost svého malého výstupu. Jestli si něco užíval, tak drama.
Ne moc velké drama. Ne takové, který by pro něj znamenalo nebezpečí nebo jinak ohrožovalo jeho pohodlí. Užíval si dramata, v nichž byli ohroženi jiní a on je režíroval.
„To je dobrý, díky,“ odvětila Heather a zranila tak jeho nabubřelost. „O co jde? Podle Martyho máte nějakou novinu. Objevila se? Vrátila se domů?“
Protáhl si prsty, zhoupl se na patách a povzdechl si. Heather to neslyšela, ale viděla, jak se před ním zamlžilo okno. Sneckyho zjevně otrávilo, že Marty vůbec něco řekl.
„Paula se domů nevrátila,“ prohlásil po další dramatické pauze. Otočil se s tak vážnou tváří, že vypadal skoro jako karikatura. „Vlastně právě naopak.“
Heather se stáhl žaludek. Židle se najednou zdála jako velmi lákavá možnost. Udržela se však na nohou.
„Do háje. Takže je mrtvá?“
„Cože?“ polekal se Snecky. „Ne! Jen říkám, že není doma. Je… jinde.“
„Kristepane!“ zasyčela Heather. „Tak proč to zatraceně říkáte takhle?“
„Jak?“
„Jako z nějakého hororu.“ Stáhla ramena, zatvářila se děsivě a zopakovala jeho slova zlověstným táhlým hlasem. „Vlastně právě naopak!“
Vrchní inspektor na ni zíral.
Odhrnula si oběma rukama vlasy a nadechla se.
„Kristepane!“ vykřikla znovu, ale tentokrát důrazněji. „Takže pokud víme, je pořád naživu?“
„Pokud víme, tak ano. Paula je pořád naživu,“ potvrdil a zvedl prst, aby něco naznačil. „Jenže…“
Heather si zaryla nehty do dlaní a čekala, až ten mizera přeruší další přesně vypočítanou pauzu. Neměla však tu trpělivost.
„Jenže co? Vymáčkněte se, proboha.“
„Jenže…“ řekl znovu Snecky. Nehodlal uhnout pohledem, takže při hledání poznámkového bloku jen tápal rukama po stole. Jakmile ho našel, posunul ho směrem k ní. „… jsme našli něco zajímavého.“