Naši autoři

Matta Haiga, autora titulu Život k nevíře, vyzpovídala Katie O‘Connor. Rozhovor byl převzat, zkrácen a upraven z platformy Audible. Pro Naše nakladatelství jej přeložila Martina Šímová.

Matt Haig ve svém novém románu o významu druhých šancí ukazuje, že život může být někdy skutečně „k nevíře“.

Autor veleúspěšné „Půlnoční knihovny“ napsal příběh učitelky v důchodu, která objeví nový smysl života na Ibize. 

Katie O‘Connor

KO: Váš román Život k nevíře vypráví o Grace Winterové, vdově, kterou toho po odchodu do důchodu v životě už moc nečeká. Její dny i týdny jsou zoufale monotónní, dokud se s ní jednoho dne nečekaně nespojí právnička. Graceina někdejší kolegyně Christina zemřela a Grace odkázala svůj dům na Ibize. Grace si navzdory sobě samé koupí jednosměrnou letenku do Španělska a věci se dají do pohybu.

Kniha pojednává mimo jiné i o tom, jak důležité je dostat druhou šanci. V případě Grace to znamená nechat za sebou starý i nový zármutek a vykročit do neznámá, přestože je jako někdejší učitelka matematiky zvyklá na přesně propočítané jistoty. Řekl jste, že byste byl rád, kdyby čtenáři váš román vnímali jako vyprávění o zotavení, vyléčení. Jak jste s ohledem na to přistupoval k budování celého příběhu?

MH: To je vážně dobrá otázka. Na začátek poznamenám, že Život k nevíře je svým způsobem fantasy. Nejde o veskrze realistický román, obsahuje prvky sci-fi nebo magického realismu. Neřekl bych, že jde přímo o autobiografický román, ale emočně je mi nějakým způsobem nejbližší. Sám jsem v životě zažil těžkou depresi. V mládí jsem skoro spáchal sebevraždu, zároveň mi už před lety diagnostikovali úzkostnou poruchu a prošel jsem si řadou situací, které mi připadaly nepřekonatelné. Byl jsem přesvědčený, že se to nikdy nezlepší. A když se to po letech nakonec zlepšilo, život mi začal připadat tak nějak neskutečný. Prostě život k nevíře. Byl jsem jako Alenka v Říši divů. Vyjádřit něco takového literárně je podle mě těžké a přijde mi, že nejlíp se vám to podaří skrz fantazii nebo sci-fi, pomocí magické aktivity v oceánu, mimozemských elementů a tak podobně.  Realismus může být v tom ohledu dost svazující. Během určitých životních zkušeností si totiž člověk sám připadá trochu jako mimozemšťan. A když dosáhnete nečekaných věcí, svět vám najedou přijde barvitější, bizarnější, podivuhodnější.

Jen bych rád řekl, že tohle není kniha o depresi nebo duševním zdraví. Pravda, hlavní postava trpí anhedonií, což je neschopnost cítit potěšení; člověka například netěší hudba ani dobré jídlo, sám tu zkušenost mám. Život k nevíře je ale hlavně příběhem o osobní transformaci o uzdravení, zhojení.

KO: Je pravda, že příběh je v první polovině víc realistický a dává základ pro pozdější mystičtější část. A myslím, že jste vážně moc pěkně popsal tu otupělost, kterou hrdinka cítí. Sám velmi otevřeně mluvíte o svém boji s depresí a návykovými látkami. Taky jste zmínil, že jste v jednu chvíli uvažoval o sebevraždě. Nedávno jsem četla o tom, že k tomu došlo na Ibize a vy jste přísahal, že už se na ostrov nikdy nevrátíte. Nakonec jste to ale s pomocí terapeuta udělal a vaše cesta vyústila v nápad na román. Můžete nám říct, jaký vztah máte k Ibize nyní?

MH: Můj vztah k ostrovu se hodně změnil. V devadesátých letech, kdy jsem tam odjel, jsem byl mladý; nejspíš by mě šlo popsat jako klišé šíleného Britského turisty, který hodně pije, bere drogy, moc nespí, jí fastfood a nestará se o sebe. Se svou partnerkou Andreou jsem na Ibize pracoval tři letní sezóny. Mým hlavním problémem byl alkohol. Prodával jsem lístky v baru, takže jsem pil od jedenácti od rána až do noci. Tou dobou jsem měl nízké sebevědomí, neměl jsem, na co být pyšný. Zároveň je pravda, že jsem se snažil naučit španělsky a ostrov jsem nemiloval jenom kvůli pařbám. Taky jsem na něm založil čtenářský klub. Na konci devadesátek jsem se ale úplně složil, a tak jsem Ibizu nechal za sebou, protože to bylo nejjednodušší; přišlo mi, že jsem tam nechal i svoje problémy. Což se samozřejmě nestalo. Po rocích terapie jsem se na ostrov nakonec vrátil a zjistil jsem, že jsem se změnil nejenom já, ale i Ibiza, částečně díky tomu, že jsem ji teď viděl jinýma očima.

Ibiza je skutečně přírodní zázrak, v neposlední řadě tu najdete mořskou trávu, což je dost možná nejstarší organismus na Zemi, voda je díky ní v podstatě průzračná. Pravda, ostrov se v určitá roční období potýká s přívalem turistů a řeší různé environmentální problémy, ale pro spisovatele je i tím zajímavý; přemýšlíte o tom, jakou lidstvo zanechalo na životním prostředí stopu.

Příběh jsem nicméně pojal sebeterapeuticky – s jeho pomocí jsem se vypořádal s minulostí. Vložil jsem do něj hodně ze sebe. Bylo to o to snazší, že hlavní hrdinka, sedmdesátiletá učitelka matematiky v důchodu, mě, chlapíka, kterému je něco přes čtyřicet, samozřejmě nepřipomíná; mohl jsem se uvolnit, věděl jsem, že čtenáři hned automaticky neusoudí, že jde o mě. To mě svým způsobem osvobodilo.

KO: To dává smysl. Jak vypadá váš spisovatelský proces? Popíšete mi váš typický den v období, kdy pracujete na románu?

MH: Rád bych řekl, že mám nějaký typický den, ale popravdě během roku zažívám období, kdy nepíšu, pak období, kdy se o psaní snažím, anebo si prostě jen dopřávám dovolenou. Zjevně je to u mě sto procent, anebo nic. Romány jako Půlnoční knihovna nebo Život k nevíře jsem v napsal v podstatě v jednom tahu. Běžně mi trvá celou věčnost, než přijdu s nějakým nápadem, na začátku klopýtám přes úvodní věty, obvykle napíšu tak dvě za den. Potom se v příběhu najednou dostanu do určitého bodu, něco mě napadne, a já se to všechno honem rychle snažím sepsat, abych nic nezapomněl. Na nějaké plánování ani poznámkování mě neužije. Píšu po kouskách. Na počítači mám otevřenou záplavu wordovských dokumentů a stovky až tisíce záložek. Manželka se mi směje, jak se v tom vůbec dokážu vyznat.

KO: Ještě se vraťme k protagonistce Života k nevíře. Grace na ostrov dorazí jako outsider, a jak příběh postupuje, je všechno, jen ne obyčejná. Nechci toho moc prozrazovat, ale kniha je plná nadpřirozených prvků. Věříte osobně v nadpřirozeno?

MH: To záleží na tom, co tím nadpřirozenem myslíte. Rozhodně mám za to, že věda ještě zdaleka neobjevila všechno – nedorazili jsme na konec pochopitelného. V dospělosti čtu hodně odborných knížek a domnívám se, že existence mimozemského života je velmi pravděpodobná. Dřív lidem připadalo hloupé, když někdo věřil na mimozemšťany. Dnes je to prakticky naopak – představa toho, že bychom byli jedinou inteligentní formou života na téhle planetě, natož v celém vesmíru, je vyloženě absurdní.     

KO: Milovníci literatury na příbězích oceňují různé věci, ale já jako redaktorka miluju kupříkladu epistolární román. Bylo by snadné Život k nevíře napsat jako standardní vyprávění v první osobě; vy jste to místo toho zaonačil tak, že Grace svůj příběh vypráví svému bývalému studentovi Mauricovi, který si sám prochází obtížným obdobím. Co vás na tomhle přístupu lákalo?

MH: To je další báječná otázka, na kterou jsem snad ještě neodpovídal. Líbila se mi představa, že Grace v průběhu celé knihy k někomu mluví; můj problém je totiž často v tom, že se do příběhů trochu moc ponořím. A lidi mi říkají: „Nevyprávěj, ukazuj.“ Každý, kdo četl moje knihy, ví, že vyprávím a filozofuju ostošest. Měl jsem pocit, že epistolární forma tenhle můj zlozvyk tak trochu ospravedlní. Grace je bývalá učitelka, takže je naprosto přirozené, že v knize mluví o vesmírných nebo matematických teoriích, které zaberou celé kapitoly. Lépe se mi potom míchaly žánry – mohl jsem zařadit prvky matematiky, filozofie, psychologie, kniha je i trochu cestopis.

KO: Navíc mám pocit, že Mauricův poslední dopis tak trochu otvírá vrátka pro potenciální další příběh.

MH: K tomu dodám jen to, že člověk nikdy nemá říkat nikdy. Psaní Života k nevíře jsem si vážně moc užil, ale rozhodně se jedná o stand-alone. Nevím, třeba bych o Mauricovi mohl napsat povídku.

KO: Na závěr bych se vás ráda zeptala, co jste si z psaní svého posledního románu odnesl.

MH: Jako první mě napadá, že jsem se po jeho napsání zklidnil. Nevím přesně proč, ale nejspíš to souvisí s tím, že jsem si vnitřně dořešil spoustu věcí. V tomhle rozhovoru jsme se nořili dost do hloubky, ale Život k nevíře je zároveň i dobrodružná knížka, má v sobě spoustu lehkosti. Moc dobře se mi psala, uvolnil jsem se, nepřipadalo mi, že musím někomu něco dokazovat. Psaní jsem si jednoduše užil.   

Rozhovor Katie O'Connor s Mattem Haigem si můžete v plném znění přečíst nebo poslechnout na Audible.