Naši překladatelé a redaktoři

Martina Šímová vystudovala anglistiku-amerikanistiku a finštinu na Univerzitě Karlově a finský jazyk a kulturu na Helsinské univerzitě. Překládá především z angličtiny a finštiny, příležitostně z francouzštiny, zajímá se také o hispánský svět. Jejím nejoblíbenějším žánrem je magický realismus. Pokud zrovna nesedí za počítačem nebo neučí, tráví čas s batohem v přírodě nebo jinde na cestách, nejlépe v obklopení finského moře a jezer. V současné době prochází pětiletým psychoterapeutickým výcvikem v biosyntéze, zároveň se věnuje tzv. biblioterapii, což je terapeutické využití literatury v praxi. Pokud jde o překládané knihy, s chutí se věnuje všem žánrům – zásadní je myšlenka, jazyk a příběh. Na překládání z finštiny se jí líbí mimo jiné i to, že v rámci finské literární scény je, na rozdíl od rozlehlého anglofonního světa, o poznání snazší navázat osobní, hlubší kontakt s překládanými autory a sledovat obecné dění a nové trendy v literatuře.

Finský autor Joonatan Tola (nar. 1983) se ve svém debutovém románu Červená planeta vrací do svého dětství poznamenaného duševní nemocí jeho otce – samozvaného umělce, básníka a alkoholika Mikka J. Toly. Karnevalově barvitá, tragikomická rodinná sága, sonda do šílenství jednoho člověka, která se odehrává z velké části na odlehlém finském venkově osmdesátých let, je směsicí (auto)biografických i fiktivních vzpomínek a černohumorných epizod ze života původně helsinské rodiny. Autorův otec trpící paranoidní schizofrenií je svérázná postava, jíž skutečně není rovno: jeho radikální názory, maniakální životní styl a sebedestruktivní cesta životem se dramaticky podepíšou na osudu jeho ženy, dětí i dalších příbuzných.

Jak se vlastně stalo, že se Červená planeta dostala na pulty českých knihkupectví, to ty jsi ji objevila mezi finskou literaturou?

Ano, denně poslouchám finské rádio a mívala jsem jeden oblíbený pořad o současné finské literatuře, bohužel už se nevysílá. Jednou v něm mluvili právě o Červené planetě, moderátoři i hosté se nad ní doslova rozplývali, tématem i zpracováním mě zaujala, tak jsem si ji hned sehnala. Ta kniha je bezvadná, na debut zvlášť. Potom jsem ještě musela uhnat autora, protože v té době neměl agenta, ale podařilo se. 

Jsou ještě nějaké severské knihy, které jsi pro české čtenáře navrhla k překladu právě ty?

Jsou a mám vždycky hroznou radost, když se mi podaří k nám něco „protlačit“. Rozhodně to není samozřejmost, protože nových knih jsou kvanta, nakladatel chce hlavně sázku na jistotu, a navíc je třeba přemýšlet trochu obecněji, třeba jestli je téma zajímavě finské, ale zase ne „moc“, aby to pro českého čtenáře nebylo úplně mimo mísu. Teď před Vánocemi mi vyšel překlad dětské knížky Vysvětlovánky od Kreetty Onkeli. Je to takový soubor zábavných a skvěle ilustrovaných textů k různým tématům, která se v životě dětí můžou objevit. Moc se mi líbí, že kniha se bere na paškál i obtížné věci, jako je šikana, smrt, rozvod rodičů nebo třeba alkoholismus, a autorka z dětí nedělá idioty, ale bere je jako parťáky. U nás v Dobrovském taky chystáme vydání nápadité sci-fi dystopie Krysa od finského dřevorubce-spisovatele Samiho Tissariho. Na tu si ale čtenáři ještě pár měsíců počkají.

Co máš na severské/finské literatuře ráda a dokážeš popsat, čím se vyznačuje?

To je dost široká otázka, na kterou není jednoduchá odpověď. Asi by se dalo napsat, že severská literatura bývá často drsná, ponurá a depresivní, což je pravda, ale je to jen úzký výsek toho, co může Sever, potažmo Finsko, čtenářům nabídnout. Finská literatura se vyznačuje také skvělým černým humorem – toho je ostatně důkazem i Červená planeta, která humornou ironií, nadsázkou a sarkasmem doslova kypí – a rozmanitostí žánrů, rozhodně to nejsou jen detektivky a krváky. V posledních letech je u nás i jinde oblíbené takzvané „finské podivno“ (suomikumma), což je termín, se kterým přišla finská spisovatelka Johanna Sinisalo (ještě za dob studií na FFUK jsem milovala její knížku Ne před slunce západem, která se sice odehrává ve finském Tampere, ale figuruje v ní mimo jiné nefalšovaný trol). Suomikumma stojí v ostrém protikladu k literárnímu realismu, vyznačuje se odvážným míšením žánrů, často obsahuje magické prvky, autoři popouští uzdu své fantazii… Finsko po literární stránce rozhodně není nudné ani jednotvárné.

Byla jsi ohledně Červené planety s autorem Joonatanem Tolou v kontaktu?

Ano, v podstatě od samého začátku, potkali jsme se i osobně. Je to moc milý, pokorný a inteligentní člověk, který má navíc báječný smysl pro humor. Když jsem měla hotovou hrubou verzi překladu, tradičně jsem na něj vyrukovala se seznamem otázek, na které ochotně odpověděl, a i jinak byl během celého překladatelského procesu jenom nápomocný. S finskými autory mám tu nejlepší zkušenost; Finsko je co do počtu obyvatel malá země a spisovatelé jsou obecně vzato velmi vděční, pokud se jejich literatura dostane za hranice jejich země. Všechny „své“ finské autory znám osobně, s některými jsme přátelé.

Tušíš, do jaké míry je kniha fikce a do jaké míry opravdové zážitky?

Je dobré pamatovat, že Červená planeta, přestože obsahuje silné (auto)biografické prvky, je románovým zpracováním autorova dětství. Je vyprávěna částečně z pohledu malého chlapce, ale pisatel je pochopitelně už dospělý; je tedy jasné, že půjde o ryze subjektivní zkušenost. Příběh jako takový je nicméně pravdivý, autor měl dle svých vlastních slov kromě vzpomínek k dispozici také dvě IKEA krabice napěchované nejrůznějšími dopisy, novinovými výstřižky a dalším materiálem, takže výsledné zpracování je autentické. Další členové rodiny, například „otcův o tři roky starší bratr“, který v románu rovněž vystupuje, vyjádřili vděk nad tím, že o letitém rodinném tabu konečně někdo promluvil nahlas.

Jak se ti kniha překládala? Text obsahuje spousty hovorových výrazů, místy nářečí či dětské šišlání. Nebyl to pro tebe oříšek?

Překládala se skvěle. Už ve chvíli, kdy jsem ji poslouchala jako audioknihu, jsem věděla, že tohle by byla překladatelská lahůdka. Takže jsem měla hroznou radost, když to česká strana schválila a koupila práva. Obecně moc ráda překládám dialogy a romány, které jsou „rychlé“ a mají spád; ten je samozřejmě navázaný právě na ten jazyk. Protagonista, autorův otec, trpí paranoidní schizofrenií a má mimo jiné různé bipolární stavy, zároveň je to ale intelektuál, takže jeho promluvy se dost zásadně proměňují v závislosti na jeho konkrétním duševním stavu. To jsem si fakt užila. Nářečí je tam spíš pomálu, takže to nebyla nějaká zvláštní výzva. Je asi dobré pamatovat na to, že nářečí nejde prostě jen tak překlopit do nějakého konkrétního českého dialektu, to by se čtenář rázem ocitl třeba v Brně a ne ve finském Joensuu. Takže je třeba volit „neutrálnější“ verzi, která nepoukazuje na žádné konkrétní místo. A k těm dětským vadám řeči, tam jsem konzultovala různé logopedické příručky a s redaktorkou Jitkou Hanušovou jsme se nad tím celkem zapotily, musely jsme to vybalancovat tak, aby ta vada byla dobře a konzistentně patrná, ale aby to zároveň nebylo už moc a dalo se to srozumitelně číst.    

A co používání humoru pro popis drsných zážitků hlavního hrdiny a jeho rodiny, nebylo to pro tebe někdy těžké vybalancovat?

Humorné scénky tam prostě byly, tam jsem nic vymýšlet nemusela, humor byl čistě situační. Celý román je však prodchnutý takovou lehkou humornou ironií a nadsázkou, která je cítit z každého autorova slova nehledě na to, co se právě děje, a tam je samozřejmě na překladateli a jeho porozumění textu, potažmo autorově záměru, aby to vychytal a zdárně přetlumočil českému čtenáři. To se mi myslím celkem podařilo.

Doporučila bys čtenářům nějaké další kousky ze severské/finské literatury?

Pár titulů už jsem zmínila výše, ze své překladatelské tvorby můžu doporučit ještě například Ženy, které mi nedají spát od Mii Kankimäki, což je taková cestopisná non-fiction, která měla světově obrovský úspěch, nebo opravdu moc krásnou netradiční knihu z druhé světové války, Průsvitné srdce od skvělé autorky Katji Kallio. Mám ráda knihy od Arta Paasilinny, třeba Les oběšených lišek je zdatný zástupce černého finského humoru, a pokud máte rádi magický realismus tak jako já, doporučuju knížky od Pasiho Ilmariho Jääskeläinena. A sázkou na jistotu je prakticky cokoliv od pravděpodobně největší star současné finské literatury Sofi Oksanen, například Očista. Kolegovi Petru Kujalovi brzy vyjde překlad autorčina nejnovější non-fiction počinu o válce na Ukrajině Do stejné řeky – Putinova válka proti ženám.