Úryvky

Fascinující příběh jednoho židovského chlapce z polsko-ukrajinské vesničky Bučač, který za druhé světové války dokázal uniknout koncentračnímu táboru i smrti. Titul s názvem Kluk v lese je paměťmi autora Maxwella Smarta, vlastním jménem Oziaka Fromma. Autor se ve věku okolo dvanácti let nesčetněkrát ocitl tváří v tvář smrti, a jak sám říká, vždy zázrakem vyvázl. Nyní si můžete přečíst úryvek z první části knihy, kdy Maxwell Smart popisuje počátky jeho ukrývání v lese.

"Jasko pořád doporučoval, abych zůstal se svými dvěma kamarády v lese, protože zdržovat se přes den u něj doma bylo příliš nebezpečné. Řekl mi, že až bude opravdu zima, budu moct přespávat u něj ve stodole a že Kasia mi tam bude nosit jídlo. Jídlo, pomyslel jsem si. Bez jídla budu hladovět a stane se ze mě něco jako divoké zvíře. Úplně si přestanu uvědomovat nebezpečí a v honbě za jídlem budu zranitelný a neopatrný. Nespočet skrývajících se lidí bylo zabito, protože sháněli jídlo. Nebylo těžké se skrývat, ale museli jsme úkryty opouštět, abychom se nakrmili. Kdybych jen nepotřeboval jídlo! Vzpomínám si, že mě Jasko učil, jak chytat zajíce. V zimě se vydával do lesů a u zvířecích stop nastražoval pasti. Často jsem chytil zajíce do pasti, ale někdy jsem tam objevil jenom půlku. Druhá zjevně posloužila jako večeře pro někoho jiného, ale já byl vděčný, že mi něco nechal.

Když jsem byl donucen žít v lese se dvěma bratry, zrovna začínala zima. Hovořili jsme o tom, jestli si nepostavíme přístřešek. Našli jsme místo nedaleko od řeky, malou výduť pod velkým balvanem, kde jsme se mohli schovat před deštěm. Byla velice mělká, takže jsme tam mohli jen sedět, a i když jsme se snažili, nezvládli jsme ji prohloubit. V létě by postačovala, ale v zimě by to v ní bylo příšerné, neposkytovala téměř žádnou ochranu před větrem. Nezahřáli bychom se tam. Potřebovali jsme najít nebo postavit něco, co by nás dostatečně chránilo. Nejlepší by bylo místo pod skálou, která by vybíhala z některé z hor. Neustále jsme pátrali po přírodním úkrytu, ale v okolí nebyly žádné jeskyně. Usoudili jsme, že si budeme muset něco postavit, ale do té doby budeme nuceni přebývat poblíž našeho stávajícího přístřešku.

Spali jsme na hromádkách spadaného listí a přikrývali se kabáty. Leželi jsme jeden těsně vedle druhého, abychom zajistili maximální tělesné teplo. Během noci jsme měnili pozice, protože uprostřed bylo nejtepleji. Tolikrát byl však v noci tak pronikavý chlad, že jsme nemohli spát, a dokonce i chlapec, který se snažil usnout uprostřed, mrznul.

Jednou jsme za úsvitu zaslechli křik. Ukrajinští banderovci pročesávali les v honbě za Židy. Naštěstí jsme je objevili dřív než oni nás. Popadli jsme svoje kabáty a rozběhli se jediným směrem, kam se dalo: dolů z kopce a do ledových říčních vod. Přebrodili jsme řeku, jak nejrychleji jsme mohli. Nebyla moc hluboká, ale mrazivá. V onom konkrétním místě byl také velmi silný proud, takže jsme si namočili boty a kalhoty. Když jsme vylezli z vody, pokračovali jsme v běhu, ale šlo to čím dál hůř, protože nám šatstvo doslova mrzlo na těle a mně připadalo, jako bych měl na sobě kov. Brzy jsme museli zpomalit. Pak jsme si svlékli zmrzlé kalhoty a asi kilometr jsme v té zimě běželi skoro nazí, jen v kabátech. Měli jsme štěstí, že jsme utekli banderovcům, kteří sešli z kopce až k řece, ale bylo nemyslitelné, že by mrazivý tok někdo z nich překonával. Jsem si jistý, že přesně věděli, kde se nachází náš přístřešek a že z hory nesestoupili právě zde žádnou náhodou – někdo z okolí o nás musel vědět. Běželi jsme dál. Potom jsme narazili na stodolu, kde jsme si svlékli mokré šaty a kalhoty přehodili dobytku přes boky. My tři jsme si nazí vlezli do sena a těsně jsme se k sobě přitiskli, abychom se zahřáli.

Když přišlo ráno, dveře od stodoly se s vrzáním otevřely, objevil se v nich vystrašený polský sedlák a křikl: „Kdo je tam?“ Dolek vysvětlil, že utíkáme před ukrajinskými bandity. Sedlák byl sice nesmírně vyděšený, ale vzal naše oblečení k sobě domů a dal nám chléb a mléko. Ale řekl, že až nám šatstvo uschne, budeme muset odejít. Zůstali jsme, jak nejdéle to šlo, a pak jsme se opatrně odvážili ven. Sedlák, polský křesťan, byl dobrý člověk, avšak i on se velmi bál banderovců.

Chtěli jsme se vrátit do našeho přístřešku na kopci, ale došlo nám, že už tam není bezpečno. Suché, holé stromy přístřešek nijak nezakrývaly a banderovci věděli, kde se nachází. Museli jsme si rychle najít nový, než přijde nesnesitelný mráz. Zoufale jsme se začali poohlížet po vhodném prostoru – věděli jsme, jak těžké bude kopat do napůl zmrzlé hlíny, ale museli jsme udělat, co bylo v našich silách. Dohodli jsme se na novém místě, které nebylo daleko od řeky, což nám umožňovalo utéct.

Půjčili jsme si od Jaska nějaké lopaty a začali kopat. Zem ještě nebyla pokryta sněhem, nebyla úplně zmrzlá a nebyla potíž najít větve, z nichž bychom vyrobili střechu. Náš nový přístřešek se opíral o horu – vlastně vypadal jako její součást. Ve střeše z větví jsme nechali otvor, kterým mohl unikat kouř, a sbírali jsme suché dřevo, jež jsme si nechávali vedle přístřešku. Tohle byl náš nový domov, kde jsme se chtěli ukrýt před nacisty a Ukrajinci, zimou a větrem, místo, kde nám bude teplo a vyhneme se odhalení."