Naši autoři

Irena Piloušková se v současné době živí jako scenáristka, dramaturgyně, režisérka a (šéf)redaktorka. Letos v únoru vydala u Našeho nakaldatelství pod značkou Kontrast knihu Buď hodná a v návaznosti na tematiku knihy začala spolupracovat s neziskovými organizacemi zabývajícími se domácím násilím.

Letos jste vydala krásnou propracovanou knihu s názvem Buď hodná. Je to vaše první vydaná kniha a jak dlouho jste na ní pracovala?

Moc děkuji! Popravdě je to moje třetí kniha, ale svým způsobem první – protože ty předešlé byly věnovány mladšímu publiku. Buď hodná není young adoult. Psala jsem ji pro dospělé (či minimálně dospělejší) čtenáře. Myslím, že moje tvorba rostla se mnou. Když mi bylo náct, psala jsem pro náctileté. No a teď v září jsem oslavila třicítku. Tato kniha pro mě byla přelomovou, protože je to téma pro mě velmi citlivé a náročné. I proto mi její psaní zabralo více času. A taky tedy proto, že jsem při její tvorbě dopisovala diplomovou práci. Celkem si myslím, že jsem tomu věnovala rok a půl, ale s přestávkami na školu a duševní hygienu, která byla vzhledem k hlavnímu motivu knihy celkem potřeba. I proto jsem hrozně ráda, že se mnou na křtu bylo tolik lidí, kteří mě přišli podpořit. Přestože jsou pro mě setkání se čtenáři podstatná, jsou i velmi náročná vzhledem k tématu knihy. Při představení knihy publiku mi moc pomohl můj kamarád, moderátor Honza Musil, který je kmotrem knihy. Honza umí mluvit snad o všem tak, aby vystihl podstatu a zároveň zvládl všechny emoce.

Vystudovala jste obor sociální patologie, co si pod tím vlastně představit?

Abych byla přesná, mám magisterský titul ze sociologie z Univerzity Karlovy, který navazoval na předchozí sociologicko-ekonomická studia. Sociologie je krásná v tom, že na ni lze nahlížet z různých úhlů pohledu. Já si vybrala ten, který se šťourá v sociálních patologiích a kriminologii. A i když jsem z kriminologie státnicovala, je to něco, co mě dodnes fascinuje. Dunningův–Krugerův efekt tady funguje na jedničku – čím víc vím, tím víc jsem si vědoma toho, kolik toho nevím. A chtěla bych znát. Dovzdělávám se v tom oboru dodnes a musím říct, že mi velmi pomohla i spolupráce s neziskovými organizacemi, které pomáhají obětem domácího násilí. Knihu Buď hodná podpořily pražská Rosa – centrum pro ženy a brněnské Magdalenium. Jsem jim moc vděčná a jejich zkušenost je obrovsky poučná. Protože můžete mít našprtanou teorii, ale dokud nejste v kontaktu s realitou, znáte jen polovic.

Abych ale poctivě odpověděla na vaši otázku: Když se řekne slovo „patologie“, lidé si často představí nějaké nemoci. A ono to tak je. I společnost je náchylná na „nemoci“. Mluvíme tu o něčem nežádoucím. O společenských jevech, které nejsou v souladu se zdravým fungováním – stejně jako je tomu u toho živého organismu. Akorát, že místo toho, aby patologie činila například potíže s dýcháním nebo pohybem, tak v tomto ohledu jsou narušovány aktuální sociální, morální nebo právní normy. Sociolog, který sociální patologie zkoumá, pak řeší z většiny příčiny a souvislosti takových jevů. A může někdy dodávat i doporučení na základě toho, co zjistil. Nejspíš tušíte správně, že kriminologie je s tím úzce spojena. Kriminalita je sociálně patologický jev. Kriminalista bude čin vyšetřovat. No a kriminolog bude kriminalitu zkoumat.

Vaše studium je tedy úzce spojeno s knihou Buď hodná. Mohla byste nám ji v krátkosti představit?

Ano, snažila jsem se využít vše, co jsem měla. Tedy jak své vzdělání, tak zájem nebo můj osobní vhled. Zopakuji oficiální popis: Jedná se o mezigenerační román s prvky thrilleru. No a pokud to řeknu více lidsky, pak hovoříme o příběhu ženy. O jejím životě. Začneme sice v roce 2019, kdy je již babičkou, ale vracíme se s ní do dob, kdy byla dítě, dospívající slečna a později novomanželka, maminka… Protože něco se s ní stalo. Jednoho dne totiž tato zodpovědná a vždy přesná žena zmizela. Ale kam? To se snažíme zjistit i díky tomu, že s ní prožijeme její život. Projdeme s ní jejím vývojem a zjistíme, kde se tolik změnila, co její duši zmačkalo a přidusilo. A co všechno vedlo k tomu, že se nakonec její rodina zděšeně ptá, co se to stalo a jak každý jeden z nich teď vysvětlí své chování.

Ilustrátorka Bára Balgová, která se ujala obálky, krásně vystihla podstatu věci. Vybrala si motiv jehelníčku s podobiznou krásné, upravené ženušky, jejíž výraz ale ani zdaleka nepřipomíná úsměv. Propíchala ji špendlíčky a konstatovala: „Tak dlouho do ní bodali, až se sama stala pichlavou.“ Ta úroveň porozumění osobnostního vývoje hlavní hrdinky mě dojala a dodnes Báru cituji kdekoli a kdykoli se mě někdo na obsah či přímo obálku zeptá.

Vychází kniha z reálných příběhů? Do jaké míry se jedná o fikci?

Možná je jasné, že příběh je hodně psychologicky laděný. A o to mi šlo. Protože jsou věci, které se nestanou hned. Přicházejí plíživě, a o to jsou nebezpečnější. Jak se říká, žába, která skočí do horké vody, ucukne a rychle zmizí. Pokud ji však necháme plavat v hrnci, který pomalu zahříváme, nejspíš se uvaří. Moje hlavní hrdinka se vařila a nestalo se to proto, že by udělala nějakou jasně definovanou chybu, jeden krok, který by mohla identifikovat a vzít zpátky. Zůstala v pomyslném hrnci, který byl teplejší a teplejší, až najednou přes páru neměla možnost rozhledu a měla pocit, že je v pasti.

Jsem moc vděčná paní Marii Vavroňové, ředitelce Rosy, která na křtu potvrdila, že přesně tak, jak byl v knize proces popsán, to skutečně v životě funguje. Setkává se denně se ženami, které si procházejí něčím velmi těžkým a jsem moc ráda, že se mi podařilo zachytit reálný pohled na věc. 

Sama jsem se tématu věnovala na vysoké škole, kde máte šanci si poslechnout nejenom zajímavé přednášky od předních odborníků, ale dostanete možnost nahlédnout do různých výzkumů a kazuistik. Co se dozvíte, je často jako z nějaké kriminálky. Nechce se věřit tomu, co se lidem doopravdy děje.

Jak vaše spolupráce s neziskovými organizacemi nyní vypadá?

Jsme stále v kontaktu. Kromě toho, že mě podporují na akcích – například Rosa se zúčastnila slavnostního křtu a s Magdaleniem proběhla beseda pro veřejnost –, jsme si oporou v on-line světě. S Magdaleniem nyní i probíhají dva projekty, které si zatím nechám pro sebe, ale prozradím, že se už zapojila i třetí strana – známá značka. Takže na to se můžete těšit. Já z toho mám velkou radost!

Vím, že se vám ozvala minimálně jedna žena s tím, že díky vám začala hledat pomoc. To vás určitě moc potěšilo.

Bohužel už není jen jedna a nejsou ani dvě nebo tři. Potěšilo není to správné slovo, protože to, že se mi ozvaly, znamená, že je trápí něco extrémně vážného. A vidím ještě více než kdy dřív, jak je tento problém běžný, reálný. Najednou máte pocit, že si na něj můžete sáhnout. Je to jako temná deka. Všechny ženy mi popisují totéž – bezmoc a totální ztrátu kontroly. Bojí se, nevědí, co mají dělat a nemají dostatečnou oporu v systému. Horší je, že ani já jim nedokážu dokonale pomoci. Mohu je odkázat na neziskovou organizaci, ale jejich práce na opuštění násilného vztahu tím nekončí. Je to těžký proces. Tím spíš, když se třeba setkají s nepochopením od úřadů či blízkých. A ano, často narazí i na fakt, že neziskovky mají plno. Dělají, co mohou, ale jejich kapacity už nelze více nafukovat. Je to pocit bezmoci.

Jediné, z čeho mám radost, je, že si některé právě díky knize Buď hodná uvědomily, v čem to vlastně žijí. Že to není jejich vina. Rozeznat totiž násilný vztah je těžší, než byste řekli. Nejen navenek, ale i zevnitř. Oběť se často cítí jako příčina všeho, její sebevědomí je na nule, nevěří svému úsudku. Probíhá tam totiž silná manipulace. Není to veselé a ani Buď hodná není vždycky odpočinkové čtení. Na druhou stranu věřím, že se mi podařilo věnovat knize i pěkné emoce. Momenty, které si člověk nese s sebou a chce, aby s ním byly v ten nejhorší okamžik. Ve finále to nás činí motivovanými pokračovat, i když se zdá, že se nám všechno sype. I moje hlavní hrdinka Dana tyto momenty – své záchranné kruhy – má. I ona prožila lásku k zbláznění, radost z maličkostí, víru v dobro… To je nepochybně důležitá část každého příběhu – knižního i reálného.

Můžeme se v budoucnu těšit na další tituly? A pokud ano, už víte, jaká bude jejich tematika?

Určitě můžete a přiznám se, že na něčem pracuji. Ale jsem pověrčivý člověk. Nepřeji k narozeninám s předstihem, ťukám dobré věci, házím spadlé řasy za záda a nemluvím o tom, co píšu, protože se bojím autorského bloku. Zatím spolu já a nový příběh máme krásný vztah a funguje nám to, ale nerada bych na něj v příštích měsících zírala bez schopnosti pokračovat. Takže se zaťatými pěstmi štěstí prostě řeknu: Uvidíme!