Naši autoři

Dominik Fiala vydal pod značkou Fobos v roce 2022 knihu Pravá bluesová kočka, která se řadí mezi horory. Najdeme v ní ale i prvky fantasy, filosofických zamyšlení a vtipu.

Jak nad svou tvorbou autor uvažuje, odkud pramení jeho inspirace a o jakých tématech rád píše? Pojďme se nyní o tomto spisovateli a o Pravé bluesové kočce dozvědět něco víc - mimo jiné o důležitosti hudby v jeho tvorbě nebo o výběru prostředí, v němž se děj odehrává.

Co vás přivedlo k psaní a kde čerpáte inspiraci?

Inu, píšu vlastně už od základní školy. Byl to vždycky můj sen, obdivoval jsem spisovatele, literaturu i veškerou atmosféru světa okolo knih. Líbilo se mi, že můžu vypravovat lidem příběhy. Kromě toho, že je to krásný způsob trávení volného času, je to i nádherná možnost, jak čtenáři něco sdělit – o sobě, o světě –, líbí se mi, že dobré příběhy mají dvě roviny. To, co je na první pohled viditelné – samotná zápletka, postavy, dialogy atp., a to, co je skryté a nachází se mezi řádky. To může poukazovat na cokoli a vyprávět prakticky o čemkoli, a ne každý to odhalí. Každou knihu lze interpretovat dvěma způsoby – podle toho, co se v ní děje a o čem je.

Inspiraci čerpám různě. Spousta věcí mi prolétne hlavou a řeknu si, že to má potenciál. Pak mi stačí, když někdo něco řekne, sloka písničky nebo jenom pocit, nálada. Málokdy přemýšlím o tom, o čem mé vyprávění bude. Nechávám se jím vést. Sleduji jeho postavy a světy, nevytvářím je.

Vaše komerční prvotina Pravá bluesová kočka se těší skvělému hodnocení. Vyzdvihuje se na ní její originalita a to, jak spojuje různé prvky více žánrů, přestože zůstává hororovým příběhem. Co vás k takovému postupu vedlo?

Vždycky mě zajímaly kontrasty. Horor zastává v literatuře poněkud nevděčné místo mezi fantasy, thrillerem a klasickou beletrií a každý hororový příběh se k jednomu vrcholu tohoto pomyslného trojúhelníku kloní víc než k jiným. Má to logiku – klasičtí autoři hororu a duchařských příběhů, potažmo gotických románů před nimi, se museli soustředit na už existující aspekty literatury. Potřebovali spojit nadpřirozeno s běžnou realitou. Myslím, že to mě na hororech baví nejvíc – uvádění obyčejných lidí do neobyčejných situací. Proč nekombinovat vícero prvků? Proč nepopustit uzdu fantazii? Žánry a veškeré škatulky obecně existují jen jako jakési zjednodušení, generalizace, neodrážejí ale skutečnou podstatu děl, která zahrnují. Nejen hororové příběhy jsou strašidelné, nejen thrillery jsou napínavé, nejen ve fantasy existuje nadpřirozeno a nejen v science fiction polemizujeme o budoucnosti. Stephena Kinga mají lidé za hororového autora a jako první je napadne To, Mlha, možná i Misery nechce zemřít, ty znalejší třeba Pokoj 1408, Kukuřičné děti nebo Temná věž. Většina lidí ale už neví, že napsal i Zelenou míli, Rita Hayworthová a vykoupení z věznice Shawsank, Srdce v Atlantidě nebo Stůj při mně. Stephen King není hororový autor, je zkrátka spisovatel. Domnívám se, že škatulky jsou většinou na škodu, svým způsobem jsou všechny příběhy drama. 

Co nám můžete o Pravé bluesové kočce, potažmo o vaší budoucí i minulé práci říct?

Mám v úmyslu vytvořit čtyřdílnou sérii, z níž Pravá bluesová kočka bude první a bude se o ni opírat prequel a dvě pokračování. Už ve svých povídkách na autorských čteních a tak podobně jsem si nevědomky vytvořil paralelní svět velmi podobný tomu našemu, do kterého většinu svých věcí od té doby zasazuji, ale teprve u Pravé bluesové kočky mě napadlo, že se vlastně nemusím držet tak při zemi. Že můžu psát o tom, co postihne všechny, a sledovat implikace takového světa, ať už v rovině socioekonomické, filozofické, potažmo až duchovní, nebo psychologické. Pořád ale sledujeme pouť jedné osamělé dívky. Rád nechávám prolínat svá vyprávění melancholií, kterou přece jen známe všichni. Křehkost lidského bytí. Strach z budoucnosti. Z neporozumění a osamění. Práce s kontrastem je pro mě důležitá. Pravá bluesová kočka se odehrává v drsném prostředí amerického jihu a takový je i svět kolem – drsný, nevybíravý, krutý –, přesto je plný ukázek lidskosti a krásy. A je spojena i s westernem a bluesovou hudbou. Inspirovala mě tady především díla Stephena Kinga, H. P. Lovecrafta nebo E. A. Poea, ale rovněž i díla amerických autorů jako Steinbecka, McCarthyho, snad trochu i D. R. Pollocka. Každá z knih série bude mít vlastní osobitý styl vyprávění i atmosféry a bude se dotýkat i rozdílného hudebního žánru.

Zmiňoval jste, že každá kniha se dá popsat dvěma způsoby – podle toho, co se v ní děje a o čem je. Co byste řekl o Pravé bluesové kočce?

V knize sledujeme pouť mladé dívky a jejího společníka za pomstou a zpočátku nevědomky i za nápravou reality. Za uzavřením nedořešených záležitostí napříč naším hmotným světem a světem… nechci říct duchů, tak prosté to není, ale řekněme nehmotným světem. Vidíme zde drsnou tvář nemocného světa a strach, který zahnízdil v lidských srdcích.

A o čem kniha je? O smrtelnosti. O strachu ze smrti a o jeho překonání. O hledání naděje tam, kde se zdá, že žádná není. O tom nevzdávat se a umět se těšit z maličkostí – nacházet krásu ve všedních drobnostech a žít pro cestu, nikoli pro její cíl.

Jakým způsobem si vybíráte prostředí a postavy?

Nevybírám. Prostě jsou, nehádám se s nimi. Je pravda, že mnoho věcí v mém psaní je autobiografického charakteru, a domnívám se, že každý umělec by měl do toho, co dělá, dát kus sama sebe. Má to být upřímné. Nemá to být hezké, má nás to donutit něco cítit. Všichni v sobě máme světlé a milé části, ale také temnotu. Neměli bychom se za ni stydět a ukrývat ji, měli bychom se jí snažit porozumět. Spřátelit se se svými démony a v případě umění – je manifestovat, zasadit je do většího obrazu a prolnout je kontextem. Teprve potom můžeme vidět svět ve vší celistvosti a plně ocenit krásu a pomíjivost.

Jakými tématy se vaše práce zabývá?

Strachem, nepochopením, osamělostí, smrtí, ale také odvahou, láskou, každodenností, výjimečností a humorem. Jelikož na sebe nenahlížím jako na hororového autora, ale čistě jako na spisovatele, volím vhodné kulisy k tomu, abych vyprávěl o ztracených duších v moderní společnosti. Těmi kulisami je často nadpřirozeno a násilí, a proto se hororu věnuji, ale dobrý horor o takových věcech nutně není. Příšery, kouzla, krev a maso – to jsou jen nástroje, kterými budujeme vhodnou atmosféru, díky které čtenáře uvedeme do nálady díla, ale nesmí se stát celým účelem. Má nám zabrnkat na strunu duše. Máme se ptát: Jak bych reagoval já sám? Dokážu si představit, že by mně nebo mým blízkým tohle někdo udělal? Edgar Allan Poe napsal jednu z nejslavnějších básní, která se v moderním kontextu označuje jako hororová, přičemž její děj je sám o sobě velmi banální. To, co je na ní děsivé, se děje v srdci vypravěče, v jeho minulosti, která zapříčinila jeho současný stav. Není o chlápkovi, kterému do pokoje vletí havran a on z něj zešílí. Je o výčitkách, ztrátě a bolesti, a žádný havran v ní vlastně důležitý není. Je jenom poslem minulosti. Často slýchávám, že ta báseň přece vůbec není strašidelná. Kdo mi o ní tohle řekne, tomu odpovím, že ji zkrátka nepochopil. 

Pravá bluesová kočka se odehrává na americkém jihu, je pro vás geografické umístění vašich příběhů důležité?

Ošemetná otázka, protože její odpověď si trochu odporuje. Hlavně bych rád řekl, že ne – používám fiktivní města a příběh sem tam ozvláštním městem skutečným – Pravá bluesová kočka se odehrává ve smyšlených městech jako Walleborough nebo Smokey Rock, ale jedna její část se odehrává na křižovatce za Clarksdale, což je nejen skutečné místo, ale rovněž je to místo velmi podstatné pro bluesovou hudbu. Ve zmínkách tu máme Tennessee, Chicago, New Orleans… Celkově si myslím, že mi to pomáhá přistupovat ke svým příběhům univerzálně. Města děje jsou fiktivní, protože na nich nezáleží a příběh by se mohl odehrávat kdekoli. Ovšem jak jsem na začátku odpovědi předeslal, musím si i trochu protiřečit – ne že bych nikdy nenapsal nic z českého prostředí, ale raději prokládám své příběhy nuancemi, než aby se tu celé odehrávaly. Mám sám za sebe pocit, že kdyby se moje postava jmenovala Petr a děj se odehrával v Přerově…, tu univerzálnost ztratím. Osobně mě svým zvláštním způsobem psaní o místech, která znám, limituje a odvádí od toho podstatného. Rozhodně ale nevylučuji, že se k tomu vrátím. Život je cesta a umělec má tvořit, ne vytvořit si vlastní brázdu a tu neopouštět.

Bude se i vaše další kniha odehrávat na jihu Spojených států a uslyšíme opět o její hrdince Ashley Carriganové?

Její prequel Ne všichni jsme tady doma se bude odehrávat pro změnu na severu Maine. Pohrávám si s myšlenkou existence různých světů, uvidíme, kam a jakým směrem se bude příběh ubírat dál. A ano, opět uslyšíme o Ashley, avšak nejen o ní. Považuji ji za svou nejautobiografičtější postavu pravděpodobně následovanou hned druhým protagonistou knihy.

Zdá se, že je pro vás důležitá i hudba, která tvoří podstatnou část atmosféry a popkulturních referencí v Pravé bluesové kočce, je tomu tak? 

Nedokážu si život bez ní představit. Postavy v mých příbězích se skrz ni často vyjadřují, je způsobem, jakým se dívají na svět, a tvoří podstatnou část jejich osobnosti. Sám se hudbě i věnuji, hraji na pár hudebních nástrojů, ale zůstává pro mě pouze koníčkem, kdežto psaní je jedním ze smyslů mého života.

Na vašich postavách jsou patrné tendence jisté izolace od společnosti a naopak hledání smyslu ve světě zvířat a přírody – v Pravé bluesové kočce jsou tyto kontrasty mnohdy velmi důrazné. Jedná se svým způsobem o politické vyjádření?

Rozhodně ne. Ačkoli jsem zastáncem tvrzení, že si každý člověk najde ve vyprávění svůj vlastní smysl, protože mnoho z toho, o čem píšu, se odehrává mezi řádky, politika do mé tvorby nepatří. A dál – obecný světonázor Pravé bluesové kočky není v tom, že jsou lidé v zásadě špatní, zlí nebo krutí, ale že takoví mohou být díky společnosti. Společnost normalizuje mnoho vzorců chování, které by nám za jiných okolností připadaly nepřijatelné. Pokud dostatek lidí řekne, že je něco v pořádku, tak to v pořádku je – co je a co není normální, určuje právě společnost. Mé postavy jsou většinou romantické duše, které do společnosti nezapadají, a proto nahlížejí na pokroucenou morálku světa, ve kterém přestala existovat smrt, stejně, jako na ni nahlíží čtenář – a to z hlediska absurdity a krutosti. Příroda neurčuje, co je a co není normální. Naše kategorizace ji nezajímá. Koncept světa Pravé bluesové kočky je vlastně velmi prostý – lidé žili po statisíce generací s jednou jistotou, kterou si byli jistí nade vše, přijali ji do své mysli, srdce, mytologie a řídili v souladu s ní veškerou svou existenci. Všichni zemřou. To se dít přestalo. Jedinec se ocitl ve světě bez jistoty, ve světě, kde bylo najednou možné všechno a kde neplatí žádné lži, které si namluvil, aby se mu žilo snesitelně. A když se tohle děje s každým jedním člověkem, změní to pravidla a nastavení společnosti. Ta se tak stává mnohem krutější než příroda, kterou lidé obecně za krutou považují. Svět lidí to naprosto změnilo, ale s přírodou a zvířaty to ani nehnulo, protože je nezajímá naše racionalizace. Líbí se mi koncept, že se člověk považuje za vrchol tvorstva, ale ve skutečnosti je jen malým a zranitelným dílkem skládačky a v podstatě si za všechno může sám, protože jeho malicherné problémy zajímají pouze jeho. Líbí se mi představa, že člověk není centrem dění, středem všeho, ale jen malé, obtížné, navztekané děcko, které se uráží, protože se mu nedostává pozornosti. Líbí se mi, když se situace změní a člověku připomene, že chaos je věčný a řád – lidský řád – je pomíjivý.