V posledním tažení

Dalo by se říct, že to začalo onoho pátečního večera přesně před rokem, ačkoli leccos napovídá, že to začalo dávno předtím, že to, co se rozběhlo v ten pátek, bylo jen jedním bodem ve velké a rozsáhlé síti vláken a spojení vedoucích do všech směrů. Přesto to začalo takhle, naprosto konkrétně, ležela na pohovce a klepla na ikonu na mobilu uprostřed toho, o čem jsem se domnívala, že je normální všední den v normálním životě. Po těch dlouhých letech, která jsem strávila jako praktická lékařka, jsem měla vědět, že žádný normální všední den neexistuje a že neexistuje ani normální život.

Elin se přestěhovala do své ordinace, kam celé dny proudí pacienti se všemožnými trápeními a strastmi. Jako praktická lékařka pracuje už více než dvacet let. Nejméně stejně dlouho je vdaná za Axela. Jenže před ním existoval jistý Bjørn, který se zničehonic vynořil na Facebooku a obrátil Elinin život vzhůru nohama. Elin ví, že se něco musí stát, ale prozatím jen sedí v ordinaci v jakémsi útlumu. V koutě stojí plastová kostra jménem Tore, která se jí vysmívá. A doma v řadovém domku se vzteká Axel – tedy pokud ho právě neutěšuje Elinina rozvedená přítelkyně a sousedka Gro.