Holčička, která neuměla nenávidet

Lidii Maksymowicz byly tři roky, když se spolu s matkou dostala do koncentračního tábora Osvětim-Březinka. A třináct měsíců v tom pekle přežila, zavřená v dětském baráku jako jeden z „pokusných králíků“ doktora Josefa Mengeleho.

Lidiina matka, katolička, se už na začátku války připojila k běloruskému odboji: byla mladou ženou s malou dcerkou a rozhodla se, že se bude skrývat a bojovat proti nacistickým zvěrstvům. Běloruské lesy jsou posledním světlým bodem, na který se Lidia pamatuje, než nastala osvětimská tma. Z tábora se dostane v lednu roku 1945 po osvobození ruku v ruce se ženou, která není její matkou: je to bezdětná Polka, jež se rozhodne osvojit si jednu z osiřelých holčiček, které zůstaly samy v táboře posetém mrtvolami. Lidia vyrůstá s ní, ale na svoji pravou matku nezapomíná. Nepřestává věřit, že je naživu, a hledá ji.

Z tábora si Lidia pamatuje mlčení: se zaťatými zuby, ve snaze přežít, bez možnosti dovolit si sebemenší projev citů. Teď však znovu našla vlastní hlas a rozhodla se, že svůj život věnuje šíření kréda „už nikdy víc“. Protože historie se může opakovat.