Úryvky

Geostorky od vědce Petra Brože vypráví 25 lidských příběhů, které byly ovlivněny přírodní katastrofou nebo katastrofou zaviněnou člověkem. "Snažil jsem se jednotlivé příběhy do knihy posbírat tak, aby ukázaly co největší šíři toho, v jak složitém a vzájemně propojeném světě žijeme. A jak drobná změna může spustit řetězec událostí vedoucích k dalekosáhlým důsledkům."

Úryvek z kapitoly s názvem Prérie vrací úder, Příběh amerického Středozápadu z třicátých let si můžet přečíst zde:

               Brian vyrazil s nejstarším synem na pastvinu už před svítáním. Chtěl stihnout natažení poničeného oplocení dříve, než se slunce vyhoupne vysoko nad hlavu a začne pálit. Jenže už když vycházeli z domova, měl Brian zlé tušení, že dnešní den nebude jen tak. Ranní vánek totiž vál opačným směrem než obvykle. A to nikdy nevěstilo nic dobrého. I přes zlou předtuchu však vyrazili do zdánlivě nekonečných plání. Práce se totiž musela udělat. Skláněli se nad ní přes čtyři hodiny – poškození bylo mnohem větší, než si původně myslel. Měli před sebou ještě nedokončený pětimetrový kus, když Brian zvedl hlavu od kůlu s drátem, aby si otřel kapesníkem upocené čelo. Náhle mu kladivo vypadlo z ruky a on mimoděk udělal krok vzad. Na horizontu totiž spatřil skutečné monstrum. Bylo to poprvé, co ho uviděl, a chvíli mu trvalo, než svým očím uvěřil. Občas se stávalo, že se krajinou podobná tmavá zrůda prohnala, nikdy ale nebyla tak obrovská. Toho dne se táhla přes celý jihozápadní horizont a neskutečně rychle rostla. Brian se nezmohl na nic jiného než na krátký výkřik: „Rychle synku, musíme vyrazit!“
               Ava seděla na lavici a zašívala díry na kalhotách. Mohla si to dovolit: její čtyři malé děti zrovna pobíhaly kolem domu, tak na to měla chvilku klid. Brian se měl sice vrátit s pátým synem k obědu, ale to mělo být až za dvě hodiny. Proto ji překvapilo, když oba uviděla na druhé straně kukuřičného pole, jak rychle směřují ke stavení. Zdálo se jí, že něco volají, ale přes kravál divočících škvrňat nebylo nic slyšet. Brian se jí taky snažil něco na tu dálku ukazovat, strašně mával rukama, ale ona nemohla pochopit, o co mu jde. Zdálo se jí, že naznačuje něco nafukujícího se, avšak nevěděla co. Zkusila okřiknout rozdováděnou drobotinu, ať se na chvilku zklidní, jenže to moc nepomohlo. Brian se ale se synem rychle blížili a jejich hlasy tak začínaly být zřetelnější. Napínala uši, co to šlo, a na chvilku měla pocit, že Briana slyší. Křičel „Hra-cho-vá klou-že!“. To ale nedávalo Avě žádný smysl. Hrách v zahrádce přeci ještě nestihl vyrůst, a jak by mohl klouzat? Než se mohla ponořit do hlubších úvah, uslyšela jasně další část. „Při-chá-zí dal-ší!“. V ten moment pochopila, před čím ji Brian se synem varují. „Okamžitě všichni dovnitř! A vezměte s sebou všechno, co poberete!“ zakřičela na děti a sama se dala do překotného sbírání věcí. Do jedné ruky popadla kalhoty s krabičkou na šití a do druhé vzala houpací křeslo. S obojím vběhla do světnice, kde odhodila spravované věci na stůl, křeslo postavila do rohu a vyběhla znovu ven. Tam začala ze sloupů sundávat visící cibule a házet je do nůše. Nechtěla, aby o ně tentokrát přišli. Na druhého nejstaršího syna křikla, aby doběhl rychle posbírat sušící se prádlo. Bylo vidět, že se mu nechce a že by si radši hrál dál na honěnou, ale nakonec vyrazil. Než se jí podařilo všechny svazky cibule z trámů sundat, Brian se synem doběhli k ní. „Tahle je mnohem větší než ta minulá. Byla úplně všude od Blue Creek až po Five Peaks. A řítí se přímo na nás!“ cedil Brian mezi zuby, jak se snažil popadnout dech. Než se ale mohl pořádně nadechnout, už se dal zase do pohybu. Bylo potřeba na farmě uklidit a zabezpečit spoustu věcí. Moc dobře si pamatoval, co se stalo minule, když nebyl připraven. A nechtěl tu chybu opakovat dvakrát.
               Ava vybíhala ven snad popáté, když si všimla, že jí obloha nad hlavou rychle ztmavla. „Briane, už není čas, rychle dovnitř!“ zakřičela na muže a pak vběhla do místnosti, kde se na lavici tísnily všechny jejich děti. Brian přiběhl chvilku po ní a okamžitě zabouchl dřevěné dveře. „Podej mi deky!“ vyštěkl směrem k Avě, když se snažil co nejlépe zavřít dveře, jež se ne úplně dobře dovíraly. Společně pak začali utěsňovat všechny škvíry, které okolo dveří a oken našli. Než to ale stihli dodělat, okenní tabulky v malých oknech se zlověstně rozechvěly. A to tak silně, až měla Ava strach, že prasknou. Hrozivý hukot se rozléhal celým domem a místnost se v okamžiku ponořila do tmy. Brian jen stál a hluboce dýchal s otevřenou pusou. Potřeboval do plic nasát spoustu vzduchu, aby vypětí posledních minut rozdýchal. Netrvalo dlouho a v ústech ucítil dobře známou zemitou chuť. Tentokrát z ní aleneměl vůbec radost. Věděl totiž, že až to monstrum přestane běsnit, bude lidem v okolí hůř.
              Psal se 9. květen 1934 a to, co Ava, Brian a jejich děti zažili, byl začátek jedné z nejhorších prachových bouří, jež kdy oblast Velkých plání (anglicky Great Plains) zasáhla. Bouře řádila dva dny a prach, který během toho dokázala zvednout do atmosféry, urazí vzdálenost několika tisíc kilometrů. Jejím následkem spadne v okolí Chicaga okolo 5 tisíc tun prachu tvořeného tou nejúrodnější půdou, která se v oblasti plání nacházela. Za další dva dny se prachem tvořené monstrum prožene nad Buffalem, Bostonem, Washingtonem i New Yorkem. Kontinentální Spojené státy v té době naplno zažijí následky svého překotného osidlování a rozmachu nových farmářských postupů v nesprávných oblastech…