Naši autoři

Pavel Hénik rád experimentuje se styly a žánry a ve své beletristické tvorbě se nezdráhá provokovat. Dvakrát zvítězil ve Velké povídkové soutěži Knihy Dobrovský. Románově debutoval knihou Manekýni (2017), ve které se ironicky strefuje do konzumní společnosti. Druhý román Korporace€ (2019) je „sociální sci-fi“ na téma technologií blízké budoucnosti. Třetí román Brrrnění (2020) pro změnu zpracovává téma měkkých drog. Čtvrtý román Kon$pirace (2021) je opět sociální sci-fi, tentokrát na motivy covidové pandemie. K dystopickému žánru se autor vrací i ve sbírce povídek Epizody 2084, která vyšla v září 2024. V roce 2022 začal Pavel Hénik zúročovat svůj vypravěčský um při psaní životopisů. Nejprve spolupracoval na biografii fotografa Miloše Schmiedbergera Příběhy filmových fotografií. V roce 2023 napsal autorizovanou biografii Václav Neckář: Šíleně veselý princ, která vznikla u příležitosti zpěvákových osmdesátin. A na podzim 2024 chystá titul Jaroslav Fiedor: S prstem na spoušti, který vyjde v naší nové edici TALK. Jedná se o knižní rozhovor s elitním palubním střelcem vojenského vrtulníku, který byl po 21 letech služby a pěti zahraničních misích nucen opustit armádu.

Pavle, jako autor máte velmi široký záběr a skáčete mezi žánry. Co nám o tomto experimentování můžete říct? 

Já jsem se nikdy nechtěl oddat pouze jednomu žánru. Kdybych měl ale vypíchnout svůj nejoblíbenější, tak co se beletrie týče, asi nejvíce tíhnu k dystopiím. Ale napsal jsem i ironickou komedii nebo drama o dospívání. Baví mě střídat nejen žánry, ale i styly psaní. V posledních letech jsem si k beletrii přidal psaní životopisných knih.

Pojďme rovnou k Vaší poslední vydané knize Epizody 2084. Představte trochu knihu čtenářům, na co se mohou těšit a proč by si měli knihu pořídit?

Tahle kniha je zajímavá hned z několika důvodů. Předně, obsahuje dvacet povídek, z nichž každá je úplně jiná. Na textech jsem pracoval tři roky, ale o některých tématech přemýšlím mnohem déle. Pár námětů jsem chtěl původně použít na román. Je to tedy velmi pestrý mix žánrů, některé povídky jsou humorné, psané s velkou nadsázkou, jiné jsou trochu vážnější, a některé jsou vysloveně drsné až brutální. Ale takový je sám život – někdy je veselý, jindy tragický.

Jedná se tedy o sbírku povídek, odehrávajících se v roce 2084. Má tento letopočet nějakou symboliku?

Ta symbolika byla dvojí. Jednak jsem původně chtěl knihu vydat už vloni ke stodvacátému výročí narození George Orwella, což se nepodařilo. Ale letos aspoň vychází čtyřicet let od roku, ve kterém se Orwellova nejslavnější světová antiutopie odehrává. V mé knize žádné odkazy na román 1984 ale nejsou. Knihy spojuje pouze to, že obě dějové linky od sebe dělí sto let. Tu časovou rovinu však vnímám hodně symbolicky. Ve svých futuristických textech, kterým říkám sociální sci-fi, cíleně pracuji s neurčenou blízkou budoucností. Ovšem jak se čtenář dostává hlouběji do textu, nabývá dojem, že příběh utváří jakousi paralelní realitu. Ve finále má čtenář pocit, že už určité sociální sci-fi žijeme dnes. Tento princip jsem použil u románů Korporac€ i Kon$pirace. Dle mého se Orwell se svým letopočtem netrefil. Jeho vize Velkého bratra se v plné míře naplňuje až nyní, s masivním rozmachem internetových korporací. Naopak u své knihy předpokládám, že mnohé věci, které v povídkách „předpovídám“, mohou nastat mnohem dříve než v roce 2084.

Dle anotace mi sbírka trochu evokuje seriál Černé zrcadlo (Black Mirror, 2011 – 2023). Humorné, ale i zcela vážné podrobování světa kritické analýze a zkoumání toho, jakým směrem se bude lidstvo ubírat. Znáte tento seriál? Popřípadě byl pro Vás inspirací?

Ten seriál znám, ale nemyslím, že by mi posloužil jako inspirace. Náměty spíš sbírám z internetu a ze zpráv. Prvotním impulz, abych napsal sbírku příběhů z roku 2084, mi vnukl úspěch mé povídky Polibek 2084, se kterou jsem vyhrál Velkou povídkovou soutěž Knihy Dobrovský. Tato povídka měla velký ohlas i na autorských čteních a lidé se mě často ptali, jestli se chystám napsat podobných textů víc. Původně jsem měl v úmyslu sestavit antologii, do které by přispělo více autorů. Ale nakonec jsem vlastních témat našel tolik, že jsem napsal devatenáct textů. Do knihy se dostala pouze jedna povídka od jiného autora jako speciální bonus.

Objevila se povídka v knize Polibek 2084 také? A na jaké další povídky se můžou čtenáři těšit? 

Polibek 2084 je moje srdcovka, takže v knize jej najdete, a to v redakčně vybroušené verzi. A co se dalších témat týče, tak čtenáři se například dočtou o genderovém experimentu jednoho extravagantního multimiliardáře, o tom, jak budeme za šedesát let provozovat sex, o zákazu chůze pěšky, o podivné mutaci lidského genomu, o nevyhnutelnosti osídlení Měsíce, o povinném čipování lidí, o snaze dosáhnout lidské nesmrtelnosti či o riziku desynchronizace domácích spotřebičů. Ve své tvorbě rád vymýšlím novotvary, takže například jedna povídka pojednává o takzvané recenzuře, jiná pro změnu o rovnoúhelnosti. Příběhy se dotýkají řady provokativních témat a čtenáři se rozhodně nebudou nudit.

Kde se s vámi mohou čtenáři v nejbližší době setkat?

Ve středu 23. října máme s Václavem Neckářem naplánováno společné setkání s fanoušky spojené s autogramiádou u příležitosti jeho narozenin.

Jak Vás napadlo začít pracovat na životopisech? 

Musím přiznat, že mě k nim přivedla náhoda. K biografiím jsem předtím nijak zvlášť netíhnul, ale jak se říká, odříkaného největší krajíc. Zjistil jsem, že psaní životopisů a dělání rozhovorů mě nesmírně baví. Po spolupráci na první knize, kterou byla autobiografie fotografa Miloše Schmiedbergera, přišla nabídka pustit se do samostatné knihy. Nebudu zastírat, ale napsání životopisné knihy o Václavu Neckářovi bylo největší výzvou mého života, a to jsem toho zažil už opravdu hodně.

Psaní o takto známé osobnosti musí být dost náročná práce. Určitě to vyžadovalo i osobní setkání s panem Neckářem a častý kontakt s ním. Je to tak?

V případě této biografie jsem rozhodně neměl jednoduchou startovní pozici. V průběhu přípravy knihy mi totiž Václav Neckář nebyl k dispozici, protože sám dokončoval svou životopisnou knihu. Ocitl jsem se tedy rovnou pod dvojitým tlakem. Nejenže jsem musel napsat biografii, aniž bych měl možnost s Václavem hovořit, ale on ještě navíc psal svou vlastní knihu, které měla vyjít o měsíc dřív. Jak říkám, byla to neskutečná výzva. Ale dopadlo to nakonec dobře. Hodně mi pomohl Vaškův bratr Honza, se kterým jsem se mnohokrát potkal. Se samotným Vaškem jsem se setkal až ve finální fázi. Bylo to poté, co už si můj téměř finální text přečetl. Když jsem jel k němu domů, úplně jsem se klepal strachy, jaký vynese ortel. Můj text se mu ale naštěstí moc líbil. Společně jsme pak prošli všechny vybrané fotky a doladili popisky k nim. A pak až do chvíle, kdy šla kniha do tisku, Vašek text pořád dokola pročítal a telefonicky mě zásoboval dalšími zajímavostmi, které jsem do již hotových kapitol doplňoval. Také mi napsal moc hezké poděkování, které je v knize otištěné. Takže to nakonec dopadlo úplně nejlíp, jak mohlo, a mě tato zkušenost vlila energii do další tvůrčí práce.

Máte na psaní dostatek času, nebo si musíte hledat skulinky v každodenních činnostech, které obnáší zaměstnání a rodinný život?

Psaní knihy je velmi zdlouhavý proces a času není nikdy dostatek. Ale za ty roky jsem se naučil, jak disponibilní čas využívat maximálně efektivně. Je to přesně o hledání těch skulin a jejich využívání na maximum. Psaním asi nejvíce trpí můj osobní život. Ale je to o prioritách. Pokud se psaní stalo mým koníčkem číslo jedna, tak ostatní hobby musela jít stranou. Vloni na psaní padla veškerá má dovolená a prakticky všechny víkendy a bezpočet večerů. Naštěstí mám tolerantní přítelkyni. Bez její odpory a domácí pohody, kterou utváří, bych takhle intenzivně tvořit nemohl. A asi bych se už dávno zhroutil.

Potřebujete při psaní absolutní klid?

Absolutní klid rozhodně ne. Plně se soustředit nemůžu pouze při mluveném slovu, takže bych nemohl psát například při puštěné televizi. Ale jinak jsem schopný si vnitřní klid na psaní utvořit ve své v hlavě i v rušném prostředí. Dokážu tedy psát klidně i v metru. Vloni jsem pomáhal kamarádce na letní zábavě za pípou, když jí nedorazil výčepní. Když v deset večer opadl největší frmol, až do půlnoci jsem na mobilu napsal část jedné kapitoly do biografie Vaška. To byl ale extrém. Většinou píšu doma u pracovního stolu.

Jste velký čtenář? Je nějaká kniha, která Vás v poslední době zaujala a chtěl byste ji doporučit čtenářům?

Jsem velký milovník knih, a kupuji je hodně často. Mám ale na čtení méně času, než bych chtěl, a tak čtu zejména tituly, které mě nějak zajímají kvůli mé vlastní tvorbě. Beletrii čtu vždy jen jednu, ale odborných knih mám rozečtených hned několik najednou. Nedělá mi problém se k nim střídavě vracet, protože si v nich podtrhávám zvýrazňovačem. Někdo může říct, že tím knihu ničím. To je taky důvod, proč si je kupuji a nepůjčuji. Ty odborné knihy beru jako studijní materiál. Samozřejmě mám v knihovně ale i kousky, které opatruji jako oko v hlavě. Některé jsou přímo sběratelské perly. A kterou z posledních přečtených knih bych doporučil? Román Těžké duše od spisovatelky Iva Hadj Moussa. Už dlouho jsem se u žádné knihy takto nezasmál.

Prozradíte nám, na čem právě teď pracujete?

Na podzim mi kromě sbírky Epizody 2084 vychází ještě rozhovorová kniha v nové edici Talk s názvem Jaroslav Fiedor: S prstem na spoušti. Je to fascinující příběh palubního střelce vojenského vrtulníku, který po pěti zahraničních misích musel nejtěžší bitvu vybojovat na domácím poli. V současné době čekáme na vydání. Titul vyjde na konci října. Ale už jsem také začal dělat rešerše na následující knihu, která bude opět pro edici Talk. Znovu se pouštím do pro mne dosud neprobádaných vod, protože rozhovor tentokrát povedu s předním českým plastickým chirurgem.